V sobotu 22. srpna se všichni balíme a začínáme se scházet u kostela. Zanedlouho pro nás totiž přijede kamarád s autem. Výprava je to věru malá, jede nás pouze pět, ale snad si to o to více užijeme. Auto už je tu. Nakládáme naše objemné krosny do kufru fábie a pohodlně se mačkáme na sedadla. Cesta je to sice krátká, ale už se všichni těšíme, až se zase protáhneme. Vyrážíme směr Templštýn a za chvíli se ocitáme v nádherném údolí přímo pod hradem. Neotálíme, rychle procházíme kempem a štrádujeme si to nahoru. Míjíme stromy a zastavujeme se u vyhlídek nad údolím. Některé výhledy jsou přenádherné. Uchvacují nás pohledy na lesy, zříceninu, západ slunce, na velkou skalnatou propast pod námi a dokonce i na jadernou elektrárnu Dukovany. Pomalu se ale začíná stmívat a proto scházíme dolů k řece a nacházíme místo k přenocování. Společně večeříme, provádíme večerní toaletu a uvelebujeme se ke spánku. Pak už si jen vyslechneme pohádku na dobrou noc a spokojeně usínáme. Ráno nás probouzejí ostré paprsky vycházejícího slunce a brzy opět vyrážíme. Po chvilce, ale cesta podél řeky končí a nám nezbývá nic jiného, než brodit. Zpočátku se voda zdá studená, za pár chvil je to ovšem velice příjemné svlažení v horkém ránu. Osušíme se a jdeme dále. Potkáváme vodácký tábor a zdálky vodáky zdravíme. Kousek dál po cestě ale taky cesta končí, tak si příjemné svlažení užíváme ještě jednou. Zanedlouho docházíme k nejnebezpečnějšímu a taky nejdobrodružnějšímu kousku stezky. Stezka najednou vede přímo skalisky, mnohdy je u těch horších částí upevněn řetěz, abychom se měli za co chytit. Častokrát nám uklouzla na ošoupaném kamenu bota nebo nás zase převažovala krosna na úzkých cestičkách ve skále. Tuto dobrodružnou cestu jsme ale zdárně zvládli a najednou jsme se zase objevili v kempu, odkud jsme včera vyráželi. Za chvíli jsme došli i k naší fábii, naložili do ní věci a zase odjeli domů.
Pavel Hulman
.